Cyklus počítaových grafik „Beze slov" glosuje osudy ikon moderního umění jazykem kresleného humoru. Vychází z předpokladu, že všechno nové, aktuální a šokující sice zestárne, ale stane se také souástí našeho světa. Doslova našeho nejbližšího světa - koupelny, obýváku, ložnice. Už celá desetiletí žijeme s Pietem Mondrianem na osušce, s Vasarelym na povlečení a Harringem na triku. Květované deky a reprodukce Vermeera na tom nic nemní. Dokazují pouze to, že život je otázkou priorit.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Beze slov jsou kreslené vtipy. Mají ovšem společný základní rys: jsou to vtipy o umění, přesněji o dokladech dějin umění dvacátého století. V každém figuruje přinejmenším jeden z galerijních reliktů umělecké aktivity dvacátého století, a to jako účastník děje, který se jeho charakteru nabízí. Například konzerva Campbellovy polévky se ocitne vyděšená v koutě, protože ji kdosi otevřel a vyjedl. Na další pixlu Piera Manzoniho se usadilo hejno much a proč také ne, obsahuje-li umělcův prastarý exkrement.
Barevná jemnost, jednoduchá výstavba z elementárních tvarů i přepjatá technická preciznost opět zčásti zakryjí – řekněme – sprosťácké zacházení s plody lidské kreativity, kdyby právě taková krutost nepatřila ke vděčnému tématu publika jako důsledek nekonečné spirály kulturní reflexe.                                      >>> z textu Jiřího Ptáčka "Hvězda a Brána šedého hradu: Velký Participant (2003)