Digitálně tištěný svitek "Death Valley" začíná rozcestníkem v podobě kaktusu, jehož ukazatele míří různými směry do stejné lokality. Buď všechny cesty vedou do údolí smrti anebo rozcestník stojí přímo v srdci pouště a zároveň uprostřed příběhu: fantomatický paraván jemných valérů právě imituje lom světla v levitujících křemičitanech a simuluje jen a jen pro vás písečnou duhu. Když se spořádaně seřadí po čtverečních metrech do homogenizované duny, ukáže se, že jde o přesýpací hodiny, v nichž pohyb písku obstarávají mravenci, vynášející z děr jednotlivá zrnka. Mohla by to být pěkná fata morgana anebo halucinace z vyčerpání, nebýt urputné snahy o lyriku hlubšího významu. Inventář, včetně mravenců, je vypůjčen z volně šiřitelné databáze Pokladnice Obrazů. Její aktualizace je nevyčerpatelným zdrojem zábavy, o poučení raději nemluvě. Každý druhý detail surrealistické imaginace Death Valley je už tak okoukaný, že může být uspokojivě podán i bez náležitého propracování - pouze v bazální kvalitě náhledu. Pokud si chcete prohlídku užít, je nezbytné každou nápovědu hlasitě rezonovat. K umocnění dojmu přispěje přijetí pravidel pouště. Ideálním rozpoložením je pocit, že je padesát pět stupňů a vaše srdce ztěžka posunuje aortou olověné hrací kostky. Můžete si namluvit, že nejde nahlas křičet, ale že je možné znázornit výkřik viskózní krvavou fontánou vyvěrající z písku, pomocí symbolické konverzace čísel dvou kulečníkových koulí nebo morseovkou z létajících koberců. Jakmile se do toho jednou vpravíte, nevíte kdy přestat. Možností, jak zanechat v údolí smrti vlastní stopu, je vždycky víc, než je snesitelné. Potřebovali byste přibližně 10 miliónů let, než by vás všechny jen napadly. Času je ovšem moře písku a každičké zrnko vám tu říká tati. Abyste nezemřeli vyčerpáním, objeví se v pravou chvíli proslulá smažená vejce a připomenou vám, že už jste v místech, kde to dobře znáte a kde je nesnesitelné předstírat, že nevidíte zbytky vlastní svačiny ze včerejška.            - pavel ryška 2004 -