Stejně jako
moderní doba i Ursonáta Pavla Ryšky
symbolicky začíná promítáním
starého a poškrábaného filmového
materiálu. Nevadí, že je tento efekt
zjevně nasimulován digitální technologií.
Chceme-li se ponořit do mytologie modernosti, lepší vstupní portál
nenajdeme. Ryška ovšem mytologii moderního
umění nahlíží prostřednictvím
mytologie osobní. Na počátku jeho příběhu
není Apollinaire, Marinetti nebo Schwitters, ale
písmenková polévka, do které se
vypravěčově subjektu v podobě černého čtverce
tak úplně nechce. Černý čtverec,
Malevičovo absolutno, ale současně i malý chlapec,
je nucen polykat hrachovku, i když se především
nudí a touží hlavně po potravě ducha.
Vznáší se nad slanými vodami
a nejasně chápe, že hutné proteiny
v podobě písmenek v talíři
před ním jsou ve skutečnosti zárodky
slov a myšlenek. Polévka představuje
mikrokosmos možných vztahů, slovník,
zárodečný oceán života,
prasonátu, která znamená současně všechno
i nic. Ryškův čtverec prochází metamorfózou,
odhalení potenciálních vesmírů v
polévce ho zaplavuje štěstím
a mění se v čtverec bílý,
pokus o absolutno ještě totálnější než absolutno
předchozí. A jako ještě nedospělý bůh
začíná slabikovat první zákony
svého nového světa. Jenže potenciální umělec
ve školním věku je hned na počátku
podrobován zkouškám, vystaven posměchu
a pochybnostem okolí. „K čemu je
umění dobré?“ ptá se pokušitel
a dobře ví, že nedostane žádnou
uspokojivou odpověď. Teprve pokud malý bůh
vytrvá a slabikovat nepřestane, čeká ho
vytoužený vstup do geometricky čistého
světa umění.
>>> celý text
Tomáše Pospiszyla "Prasonáta
budoucnosti" 
